Pro mnohé je dnes Svatý Kopeček cílem výletu do zoo nebo poutě do místní baziliky. Před sto lety se ale pro desítky Italů stal na čtyři roky neplánovaným domovem.

Útočiště před válečným běsněním první světové války našlo tady a v okolních vesnicích – v Radíkově, Vésce i jinde – více než čtyřicet italských uprchlíků, především dětí, žen a starců. Všichni byli evakuováni z okolí jihotyrolského Tridentu. Před odchodem z domova počítali s tím, že odjíždějí jen na několik týdnů, a s sebou si mohli vzít nanejvýš 15 kg zavazadel. Nakonec ale zůstali téměř čtyři roky. Jejich útrapy navíc kromě válečné bídy ztěžovala také epidemie spály a později černých neštovic. Italští uprchlíci tak byli z velké části odkázáni na pomoc místních obyvatel: v klášteře sester františkánek pro ně spolek České srdce vařil polévku ze surovin darovaných dobrodinci a olomoucký výbor pro uprchlíky prosil Olomoučany o finanční pomoc, ale také o spodní prádlo nebo obuv. V Prostějově zase byla zveřejněna výzva, aby lidé nabízeli uprchlíkům práci.
Některým z ubytovaných Italů se Svatý Kopeček stal i domovem posledním. Jako první zde byla pochována devítiměsíční holčička Assunta, mezi pohřbenými se však ocitl také profesor a kněz Giuseppe Segata. Ten během svého pobytu na Kopečku denně vyslechl a duchovně posílil mnohé krajany, za necelý rok ho ovšem skolila těžká nemoc. Po válce byly jeho ostatky převezeny do jeho vlasti. A oporou italským uprchlíkům byli také další kněží, kteří je z domova doprovázeli: P. Oreste Rauzi, P. Raimondo Pogio nebo P. Giuseppe Degasperi.

Zatímco v Itálii se dodnes na pomoc našich předků s vděčností vzpomíná, v našem kraji toto téma nikdy připomenuto nebylo.